Odvolání daru může pro velkou spoustu lidí stále působit nedosažitelně. Určitě však nejednoho z Vás již napadlo, jak se domoci vrácení daru snoubenci, který Vás podvedl, či jinak projevil nevděk. Právě tyto situace přitom nejsou v právní praxi výjimečné a český právní řád na ně pamatuje.
Darovací smlouva je ze své podstaty smlouvou bezúplatnou, v níž dárce převádí vlastnické právo k určité věci na obdarovaného bez nároku na protiplnění. Přesto však občanský zákoník připouští, že ani darování nemusí být nevratným krokem. Výslovně upravuje dva instituty, na jejichž základě lze dar odvolat – odvolání daru pro nouzi a odvolání daru pro nevděk. Zatímco první z nich chrání dárce v situaci jeho sociálního propadu, druhý reaguje na morální selhání obdarovaného. Právě druhému z těchto institutů se budeme věnovat podrobněji.
Současná právní úprava odvolání daru pro nevděk představuje významný odklon od předchozí právní úpravy a vrací se spíše k tradičnímu pojetí. Zásadní je, že nevděk musí primárně směřovat vůči samotnému dárci. Tento přístup vychází z logiky závazkového vztahu, který vzniká pouze mezi dárcem a obdarovaným. Nejde tedy o obecnou povinnost „chovat se dobře“, ale o povinnost zachovat určitou míru vděčnosti právě vůči tomu, kdo dar poskytl.
Zákon současně zpřísňuje podmínky, za nichž lze nevděk dovodit. Nestačí jakékoliv nevhodné či neetické chování. Musí jít o jednání, kterým obdarovaný dárci ublíží, a to úmyslně nebo z hrubé nedbalosti, přičemž toto jednání musí současně zjevně porušovat dobré mravy. Do posouzení tak vstupuje nejen objektivní rovina (rozpor s dobrými mravy), ale i subjektivní rovina spočívající v samotném ublížení dárci. Tím se právní úprava posouvá od čistě normativního hodnocení k důrazu na konkrétní dopad jednání.
Právě v této souvislosti se často otevírá otázka, zda může být důvodem pro odvolání daru nevěra. Již prvorepubliková judikatura dovozovala, že „v cizoložství obdarovaného manžela nelze spatřovati hrubý nevděk, opravňující k odvolání daru, dopustil-li se i dárce cizoložství“ (NS ČSR Rv II 373/22). Zároveň nebude možné považovat nevěru za důvod pro odvolání daru ani v situaci, kdy tato není primárně důvodem nefunkčnosti manželství (NS 33 Cdo 1794/2018). Samotná nevěra bez dalších okolností tak zpravidla nepostačuje. Soudy dlouhodobě zdůrazňují, že je třeba zkoumat konkrétní kontext vztahu mezi dárcem a obdarovaným. Pokud například došlo k narušení vztahu obou stran vzájemně, nebo pokud nevěra není příčinou, ale důsledkem rozpadu vztahu, nebude zpravidla možné ji považovat za kvalifikovaný nevděk.
Na druhé straně však existují situace, kdy nevěra může dosáhnout intenzity nevděku ve smyslu zákona. Typicky půjde o případy, kdy je nevěra spojena se záměrem dárce ponížit, poškodit nebo veřejně zesměšnit. Pokud obdarovaný jedná způsobem, který je zjevně způsobilý dárci ublížit, například demonstrativním nebo ponižujícím chováním, může být naplněna jak podmínka ublížení, tak i zjevného porušení dobrých mravů. Příkladem budiž nevěra ve společném domě manželů, doslova ve stejné posteli. Soudy považovaly za prokázané, že cílem nevěry bylo zostudit dárce, ponížit jej a nevěra byla pomstou (Cass. n. 14093/2008). Právě zde se ukazuje, že rozhodující není samotný fakt nevěry, ale její forma, motivace a dopad na dárce.
Zajímavým aspektem právní úpravy je také skutečnost, že nevděk může být za určitých okolností dovozován i z jednání vůči jiným osobám než přímo dárci. Pokud se obdarovaný dopustí jednání vůči osobě blízké dárci, které dárce důvodně vnímá jako ublížení sobě samému, může i takové jednání založit právo dar odvolat. Typicky může jít o situace, kdy obdarovaný závažně zasáhne do rodinných vztahů nebo způsobí újmu osobám, k nimž má dárce silný osobní vztah.
Podstatnou roli v celém institutu hraje také možnost prominutí nevděku. Dárce může obdarovanému jeho jednání odpustit, a to i neformálně, například svým dalším chováním. Pokud k prominutí dojde, nelze již pro dané jednání dar odvolat. Právní úprava zde vychází z předpokladu, že pokud dárce navzdory vědomosti o ublížení nadále udržuje vztah s obdarovaným nebo se k němu chová vstřícně, dává tím najevo, že situaci nepovažuje za natolik závažnou, aby ospravedlnila zásah do vlastnického práva.
Pokud se však dárce rozhodne dar odvolat, nastupují konkrétní právní důsledky. Odvolání daru je jednostranným právním jednáním, které musí být doručeno obdarovanému. Okamžikem, kdy se dostane do jeho dispoziční sféry, dochází k zániku vlastnického práva obdarovaného a k obnovení vlastnického práva dárce s účinky do budoucna. Obdarovaný se tímto okamžikem stává nepoctivým držitelem a je povinen dar vydat, včetně jeho plodů a užitků, a případně nahradit i vzniklou škodu.
Ne vždy je však vydání daru fakticky možné. Typickým příkladem je situace, kdy došlo k podstatné změně darované věci, například při zastavění pozemku. V takovém případě vzniká povinnost nahradit dárci obvyklou cenu daru, přičemž rozhodující je jeho hodnota v době darování, nikoli v době odvolání.
Na závěr je třeba zdůraznit, že právo odvolat dar je časově omezeno. Dárce musí jednat bez zbytečného odkladu, nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy k nevděku došlo, případně kdy se o něm dozvěděl. Toto časové omezení podtrhuje, že institut odvolání daru má sloužit jako reakce na aktuální a závažné porušení vztahu mezi dárcem a obdarovaným, nikoli jako prostředek k dodatečnému přehodnocování minulých rozhodnutí.
Odvolání daru tak představuje relativně silný zásah do právní jistoty obdarovaného, který je však vyvážen požadavkem na kvalifikované porušení dobrých mravů a jasně stanovenými podmínkami. V praxi proto vždy záleží na konkrétních okolnostech každého případu. Právě v těchto nuancích se pak rozhoduje o tom, zda se z osobního zklamání stane i právně relevantní nevděk.